Objevování cesty vedoucí vzhůru 2. část
Text publikujeme s laskavým svolením presidenta Ramanášramu pana Anand Ramanany.
Z cyklu REFLEXE NA RAMANU
V prvním dílu jsme se připravovali na výstup. Zkoumali jsme význam horské stezky a zvažovali, co by tato výprava obnášela.
Po několika prvních krocích nevyhnutelně zjišťujeme, že si s sebou přinášíme některé ze svých světských zvyků. Můžeme však doufat, že je postupně setřeseme, víme totiž, že pokud to neuděláme, naše trajektorie vzhůru na horu by se mohla stočit vodorovně a místo stoupání k vrcholu bychom se mohli jen potulovat po svahu. Zjistíme, že příčina takovéhoto meandrování není náhodná, ale že se rodí ze strachu z výšek, ze strachu z přeměny a ze strachu vzdát se toho, čeho se vzdát musíme.
Možná zjistíme, že podnikáme nepodstatné kroky. Například čtení o životech svatých a další posvátné literatury nebo studium a přemítání o jejich učení jsou užitečné jen tehdy, inspirují-li nás ke krokům vlastním. Chceme se vyhnout tomu, abychom se stali gaučovými horolezci, kteří to, jak se ostatní odvážně vydávají vzhůru, pouze nečinně pozorují.
Žijeme-li v říši příběhů, obýváme virtuální realitu myšlenek a ztotožňujeme se s postavami příběhu, nedokážeme docenit, že to, čím skutečně jsme, je mimo jméno a tvar, za řečí a příběhem, za obrazy a obsahem. Pokud se staneme pouhými diváky u cesty, podlehneme trikům ega. Ego se chce vyhnout své vlastní destrukci, pokouší se tedy zabránit skutečnému vzestupu a láká nás na vedlejší cesty, které horskou stezku připomínají. Drží se stávajícího stavu, protože je pro něj duchovní růst ohrožující. Skutečný duchovní růst je nevratný a zajišťuje, že se již nikdy nebudeme moci vrátit k mylným způsobům myšlení a života. Oklamaná mysl si však vůbec nedokáže představit, že by kdy chtěla bez těchto svých bludů existovat.
Není zde otázkou, zda se cesty sebezkoumání bojíme – to zcela jistě ano. Cítíme, že jakmile prohlédneme své iluze, náš život ve své současné podobě se navždy změní. Sbírajíce odvahu na cestu vyrážíme batolecími krůčky, pátrání postupně shledáváme jako neohrožující a cestu vedoucí vzhůru jakožto prostředek k úplnému uzdravení a skutečnému štěstí.
Ale co když zjistíme, že jsme ztratili dlouhá léta „gaučovým“ výstupem a místo toho, abychom šplhali na horu, sledujeme zprostředkovaně fiktivní stezku? Zde bychom se mohli ocitnout v pokušení odsoudit sebe sama. Ale je to jen další trik ega. Ego ví, že pokud se odsoudíme za to, že jsme chabí hledající, může být skutečnému pokroku zabráněno. Pokud si však uvědomíme, že sebeodsuzování je jen narcistickým impulsem, pasti se vyhneme, a dokonce i předejdeme odsouzení odsuzujícího. Přátelským způsobem získáváme od ega odstup tím, že chybné kroky nepopíráme, ani se za ně nekáráme. Jednoduše je zaznamenáme, potřebným způsobem upravíme a pokračujeme dál.
Strach z mysli
Ve chvíli, kdy rozpoznáme, že v nás působí strach, neodsuzujme se za to, že jej máme. Řecké slovo pro ‚strach‘, phóbos, znamená ‚utéct‘ a napovídá více o povaze strachu: strach je v mysli.
Bhagaván na nás naléhal, abychom svému strachu čelili, protože démon, před kterým utíkáme, naším útěkem roste a stává se skličujícím. Naopak, pokud svému démonovi čelíme, okamžitě se zmenšuje. Bráníme-li se sebedotazování a vzestupné stezce, může to být proto, že se bojíme, co o nás prozradí.
Skotský psycholog R. D. Laing hovořil o třech univerzálních obavách: strachu ze smrti, strachu z druhých lidí a strachu ze své vlastní mysli.
Ale proč bychom se měli bát vlastní mysli?
Mimo jiné nám bude mysl neustále ukazovat pomíjivou povahu věcí. Takzvané ego je tu proto, aby nás od strastiplnosti tohoto faktu izolovalo. Jediným opravdovým bezpečím je Skutečnost, a přesto je Skutečnost zneklidňující. Bráníme se jí, protože vidět ji zblízka prostřednictvím sebedotazování je znepokojující. Doufáme, že když Bhagaván mluví o seberealizaci, má na mysli realizaci osobnosti, což nám umožňuje zachovat si ji. Cesta vedoucí vzhůru nás však vede k tomu, že vidíme, že vše, na čem lpíme, je nám v průběhu času neúprosně odebráno, včetně osobnosti.
Pokud jde o to, zda podstoupit výstup či ne, Søren Kierkegaard uvádí pouze dvě možnosti:
Odvážit se znamená na okamžik ztratit půdu pod nohama; neodvážit se znamená ztratit celý život.
Podmíněné odpovědi
Strach má rozličný původ. Jeho schopnost objevit se odnikud nás může zaskočit. Studie na myších a dalších zvířatech nám o jeho kořenech leccos odhalují. Například, predispozici ke strachu lze dědit. V jedné studii byl u myší vzbuzován strach ze silné vůně (acetofenonu) tím, že byla vždy provázena elektrickým šokem. Po dvě generace pak potomci projevovali z této vůně vrozený strach, aniž by kdy elektrický šok dostali.
Dalším příkladem je strach krav z elektrických ohradníků, v nichž jsou chovány. I po přemístění do konvenčních výběhů, se k plotům stále nepřibližují ani další dvě generace jejich potomků, přestože oni nikdy elektrický plot nezažili.¹
Důvod, proč je toto pro horolezce důležité, je, že se nepříjemné pocity, které se při sebedotazování objevují, mohou zrodit z epigenetického dědictví od našich rodičů a prarodičů². Mohou také pocházet z raných životních traumat nebo ze samskár z předchozích zrození. Negativní duševní stavy totiž často souvisí s nějakou nevyléčenou minulou zkušeností.
Tato fakta naznačují, že v sobě epigeneticky neseme zbytky traumat svých rodičů a prarodičů, aniž bychom si jich byli vědomi. Jelikož lze trauma přenést epigeneticky, jeho účinky mohou pak působit na potomky, aniž by o tom přímo věděli.
Nevědomé vzpomínky na traumatické události z raného životního období jsou rovněž důležité. Jako příklad uveďme zkušenost někoho, kdo mlčky seděl před Bhagavánovou pohovkou ve Staré síni, když do síně vstoupil další oddaný, doprovázený silnou vůní růžového oleje a posadil se. Meditující si všiml svírání v břiše a přemýšlel, proč se to objevilo tak náhle. Pak přišel silný pocit smutku následovaný obrazem z dětství: den pohřbu jeho matky, kdy její ostatky obklopovaly stovky čerstvých růží. Spojitost byla zřejmá. Smutek pociťovaný v současnosti byl spouštěčem (vůní růže) propojen s duševním stavem v době pohřbu před čtyřiceti lety i s ranou samskárou, způsobenou předčasnou smrtí matky. Zármutek z té události nebyl evidentně nikdy úplně zpracován – možná kvůli mládí – a bylo potřeba ho prožít úplněji. Dotazování na toho, kdo se cítí v sále smutně, probudilo odvahu sedět dál s vůní růžového oleje i smutkem, který jím byl vyvolán, a pomohlo tak skrytou samskáru napravit.
Odhalování vrstvení samskár
Sebedotazování je tedy prostředkem pro přístup k potlačovanému obsahu srdce – karmickému otisku, vásanám, samskárám a jakýmkoli psychologickým dispozicím přenášeným po generace nebo z minulých zrození. Cesta sebedotazování pomáhá rozluštit záhadu navrstvených samskár, které mohou být sukovité a neproniknutelné. V každé vrstvě je zakódováno i tajemství jejího vyléčení. Příčina každé vrstvy je objevena o vrstvu níže. Jakmile je kořenová vrstva daného shluku samskár odkryta a proběhne zde sebedotazování, není již žádná jiná práce potřeba. Zde objevujeme potenciál sebedotazování k vypotřebování egoického komplexu, který je sám o sobě agregací, tj. shlukem samskárských nexusů. Pokud zaměňujeme ego za Já, je to proto, že záře Já tyto samskárské shluky osvětluje. Rozpoznáváme, že světlo pochází z Já, ale mylně shluky za Já považujeme, lpíme na nich a nazýváme je ‚já‘. Tím, že sebedotazováním přecházíme od jedné sady navrstvených samskár k další, začneme se této falešné představy zbavovat.
Vyléčení jediného navrstveného shluku zranění dává impuls k péči o hlubší, zašmodrchanější agregace. To, co se kdysi zdálo neprůhledné a neproniknutelné, se ukazuje jako pouhé vrstvy, které lze odhalit jednoduchým hloubáním pomocí sebezkoumání. Zde je účinek sebedotazování obrovský a lze jej popsat jako nasvícení vnitřní krajiny. Například vnučka ženy, která byla v dětství týrána, může prostřednictvím sebedotazování vnitřně odhalit babiččino trauma, aniž by věděla, co to je.
Pouze zažívá bolest, jejíž původ a příčiny jsou neznámé. Toto je nejzjevnější v případech, kdy původní trauma nikdy nebylo součástí přiznané rodinné anamnézy. Středem zájmu zde nemusí být nutně hledání historických faktů o svých předcích, ale prostě uznání těchto syrových psychických reziduí a věnování jim pečující pozornosti potřebné k jejich uzdravení.
Nutnost vykonat tuto práci je dána předpokladem, že vnitřní temnota spojená s nahromaděnou samskárou jejím zanedbáváním narůstá. Distancování se od těchto skrytých vrstev je vhání hlouběji do nevědomí a velmi často zvyšuje jejich škodlivost. Místo toho, abychom tyto vrstvy obklopili soucitem a vnímali bolest, kterou vyvolávají, se od vnitřně pociťovaného nepohodlí oddělujeme, popíráme je a neuznáváme ty nejhlubší a nejcitlivější části nás samých, což činí náš život nesnesitelným.
Když přijmeme cestu sebezkoumání, překročíme práh z vědomé mysli do méně známých oblastí vědomí, pronikáme do hlubin srdce, kde nás v místě naší zranitelnosti přivítá milost. Takováto setkání nás neodradí, naopak nás odmění silou, obnovou a odvahou. Naše ochota pracovat s čímkoli, k čemu nás stezka přivádí, je tím, co nám pomáhá překonávat její překážky, a proto je mottem vzestupné stezky prosté: Co je V cestě, JE cesta.³
Zdroje:
1 Příkladem epigenetického dědění (samskár) po předchozích generacích je reakce opic ášramu na Bhagavánovu tygří kůži s hlavou, když byla připravována pro natáčení. Přestože nikdy předtím tygra neviděly, vnímaly vážné nebezpečí a reagovaly silně.
2 Definováno jako změny v chromozomu beze změn v sekvenci DNA; předpokládá se, že je výraznější u mužských potomků.
3 Mary O’ Malley. úvahy k Talks §107
Článek pro vás přeložila naše lektorka MM.
...
Přečtěte si také:
Objevování cesty vzhůru 1. část
