Objevování cesty vedoucí vzhůru
Text publikujeme s laskavým svolením presidenta Ramanášramu pana Anand Ramanany.
Z cyklu REFLEXE NA RAMANU
Koncem roku 1963 se Arthur Osborne připravoval na inauguraci prvního časopisu ášramu a navrhl název The Mountain Path (Horská stezka, pozn. překl.). Tento archetypální výjev, obraz cesty na příslovečnou horu života, vede na úzkou, namáhavou, někdy i nebezpečnou trasu, hrozící změnami bez možnosti návratu.
Je to metaforická stezka, která vyjadřuje opuštění pohodlí světa ve prospěch štěstí, které přichází zevnitř, štěstí, které nezávisí na tom, co se odehrává, ale je vrozené, nám vlastní a vždy dostupné. Poukazuje na cestu po stopách Bhagavána, která vede z klamu světského života ke svobodě Já, kterou je Arunáčala.
V úvodním článku prvního vydání čtvrtletníku tehdejší hlavní ministr Madrasu M. Bhaktavatsalam tento název vysvětluje:
‚Hora‘ v titulku odkazuje na ‚Arunáčalu‘; a ‚stezka‘ je stezkou Ramanovou, tj. Cestou sebezkoumání. Hora Arunáčala je áčala tattva, na které, jako na obrazovce, běží celé panoráma manifestace. Vidouce obrazy, zapomínajíce na obrazovku, jsou ti, co hledí, v klamu. S uvědoměním, že JE pouze samotná obrazovka, přichází Mír Bytí, zrozený z pochopení Pravdy. ¹
Slovo hora je ikonické a poukazuje na to, co je neměnné a věčné, na nehybný bod ve středu kosmu, kolem kterého se točí a v němž má svůj základ svět jevů. Neměnná, nehybná áčala je místem, kde vzniká skutečné štěstí. V mnišských tradicích Indie se hora někdy používá ve formálním titulu mnicha (např. některé mnišské řády připojují sanjásinovo jméno ke slovu Giri). Totéž platí pro starověkou Čínu, kde bývalo jméno velkých meditačních mistrů odvozováno od hory, na které žili, a bylo doplněno slovem šan, což znamená „hora“. Takové přezdívky naznačují, že mnich dosáhl stavu neovlivněného silou samsáry.
Druhá část tohoto názvu „stezka“, je taktéž ikonická, neboť jde o přirovnání k duchovnímu hledání. Kde stezka na horu symbolizuje cestu naplnění.
Cesta zve všechny – nikdo není vyloučen. Avšak opustit vyšlapané světské cesty znamená opustit svou připoutanost k veškerému pohodlí říše smyslů. Ten, kdo je odhodlán zdolat cestu na horu, bude jistě odměněn, ne však bez boje. Jedno přísloví říká:
Myslíte si, že byste byli vpuštěni do zahrady blaženosti bez týchž zkoušek, jež potkaly ty, kteří prošli před vámi?²
Zatímco většina volí široké rušné bulváry světa, cesta na horu je osamělá. Svět nehledí dále než na bezprostřední smyslové prožitky, zatímco vnitřní cesta světskou útěchu postrádá. Ale co to znamená hledat světskou útěchu? A proč bývá nejčastější reakcí na lidské utrpení dopřávání si toho, co přináší utrpení ještě větší, totiž prázdnoty světského uspokojení?
Generace hledajících špatně rozuměly slovnímu spojení „světské záležitosti“ a představovaly si, že odkazuje na činnosti kohokoliv, kdo žije s rodinou a vydělává si na živobytí. Ale tak to není. Světskostí se míní zvyk neustále usilovat, aby naše bezprostřední zkušenost byla příjemná – mikrosekundu po mikrosekundě – a vyhýbat se každému náznaku nepříjemnosti, bez ohledu na to, jak nepatrná je. Zpočátku to nemusí znít tak špatně, ale světskost se ukazuje jako připoutanost k čistě pocitovému vnímání okamžiku. Souvisí se závislostí zrozenou z pocitu úlevy, který pociťuje milovník čokolády, v okamžiku kdy ji vloží do úst. Není to tak, že by bylo špatné vychutnávat si čokoládu nebo jakékoli jiné jídlo, ale neděláme si náhodou z takových zážitků útočiště a nepřecházíme pak bez ustání od jedné věci k druhé?
Světskost je charakteristická touhou, aby byl každý jednotlivý okamžik snadný, představujíce si, že to je uskutečnitelná cesta k trvalému štěstí. Naproti tomu vnitřní dotazování se rodí z touhy vidět věci takové, jaké jsou, opravdově a jasně, bez ohledu na momentální smyslovou odezvu způsobenou například konfrontací s méně lichotivými stránkami nás samých, totiž s našimi chybami, stesky i naším sobectvím. Světské radosti nám tyto slabiny umožňují zakrýt a schovat z dohledu. Cesta zkoumání je na druhé straně odhaluje a dokonce nás nutí se na ně přímo dívat.
Pokud Bhagaván nikdy nekladl důraz na sannjása dikšu, je to proto, že věděl, že zásadní a prvotní je překonat závislost na příjemných pocitových stavech. Ačkoliv bylo zřeknutí se, které zastával, důrazné, bylo zároveň velmi důmyslné. Když se poctivě podíváme, jaké motivace se skrývají za našimi myšlenkami, slovy a činy, a když se ptáme na konečnou povahu vlastníka takových motivací, odhalujeme nesmyslnou hru lpění na krátkodobých zážitcích a investování do nestabilní představy o samostatném já.
Obvykle z horské stezky utíkáme, protože se chceme vyhnout nepříjemným pocitům, které se sebedotazováním přicházejí, a dáváme přednost té troše štěstí, kterou lze získat bez prodlení, nepohodlí nebo námahy.
Z biologického hlediska bychom mohli chápat sklon ke světským požitkům jako neuspořádaný homeostatický mechanismus. Mikromanagement pocitových stavů lze považovat za snahu biologického systému o seberegulaci. Kompulzivní myšlení by mohlo být chápáno jako maladaptivní mechanismus pro změnu našich nálad a udržování vnitřní biochemie mozku. Pokud se všechny systémy fyzického organismu (dokonce i na buněčné úrovni) řídí vestavěnými zákony homeostázy a pokud fyzická hmota na hrubé úrovni podléhá třetímu Newtonovu zákonu, zákonu setrvačnosti, pak by měl být sklon ke stabilitě pocitových stavů lidské psychiky poměrně silný. Může mít naše světskost svůj původ – zcela přirozeně – v přírodních zákonech?
I když se ukáže, že tomu tak je, Bhagaván nás vede k tomu, abychom takové vlivy nenásledovali, koneckonců nejsme toto tělo. Touha těla po smyslovém pohodlí a jeho odpor vůči jakékoli formě nepohodlí jsou přirozené. Ale Boží zákon je nadpřirozený a láká nás na horu, i když je skalnatá a drsná. Neustávající přemýšlení, přísun mediálních podnětů a používání elektronických zařízení mohou přinést momentální úlevu při nepříjemných pocitech, jako je zármutek nebo stres, strach nebo úzkost, ale takové mechanismy zvládání potíží jsou maladaptivní. Naproti tomu síla, která nás táhne na horu, není těžkostmi těla nebo mysli odrazována. Vytuší, že lékem na bolest je bolest.³ Tuší velké odměny, které na nás na cestě vzhůru čekají.
Pokud jde o přírodní zákony, ty zůstávají zachovány. Koneckonců, realizace Bhagavána je nejzazší homeostázou a cesta vzhůru nevede nikam jinam než do Srdce Arunáčaly, jejíž samotné jméno homeostázu vyjadřuje.
Nevědění
Terapie závislosti na smyslové říši a překonávání tahu ke světským cílům je zdoláváním hory. Stoupání po vzhůru vedoucí cestě je prostředkem pro dotazování na toho, kdo chce mít každý zážitek příjemný. Kdo je vlastně tento interní psychofarmakolog, neustále se snažící zlepšit svou náladu? Je to Já? Sebedotazování nás nutí podívat se na život mysli a její impulsy a motivace. Sebedotazování znamená naslouchat a hledat hluboko uvnitř. Je to maximální oproštění od ulpívání na našich dosavadních znalostech. Místo toho přichází hluboké poznání, že to, co si člověk myslel, že ví, je ve skutečnosti do značné míry mylné.
Příběh z dynastie Tang v Číně vypráví, jak se putující mnich, nacházející se ve zlomové fázi svého duchovního výcviku, setkal s mistrem Jizo. Mistr se ho zeptal: „Odkud jsi přišel? “ „Jsem na pouti, “ odpověděl mnich. „Jaký je účel Tvé pouti?“ zeptal se mistr.
S jemností v očích zrozenou z dlouhých let ticha a meditace mnich se vší upřímností odpověděl: „Nevím.“ Mistr se na mnicha podíval s velkou náklonností a řekl: „Ach, nevědět je nejintimnější. “ V tom okamžiku, jak nám text říká, dosáhl mnich osvícení.⁴
Co je tedy to nevědění, o němž mistr mluví? Nu, je to trochu jako sebedotazování. V jazyce britského antropologa Victora Turnera je dotaz hraničním stavem. Latinské līmen znamená „práh“ a liminalita je kvalita nejednoznačnosti, která nastává mezi předchozím způsobem strukturování vlastní identity, světonázoru a společenského postavení a novým způsobem, který je teprve třeba objevit. Nevědění je nejintimnější, protože na ničem neulpívá a podmínky pro transformaci jsou tak optimální. Liminální stavy umožněné átma vičárou a odevzdáním se podporují rozptýlení konceptuálního uchopení a tekutější, tvárnější stav, ve kterém se objevuje nové chápání sebe sama a druhých. Naopak fixace na myšlenky a názory nebo touha po informacích jsou zdrojem zahalení stálého harmonizujícího plynutí uvnitř nás.
Naslouchání a zvídavost
Sebedotazování rozvíjí vhled a zvídavost. Nevědění je základem sjednocující moudrosti, tiché a beztvaré. Jak již bylo zmíněno, základem každého náboženského učení je paradox; je tím, co je nutné, abychom mohli být osvobozeni od tyranie konceptuálního myšlení. Pravda nepřichází v jasných, logicky uchopitelných pojmech. Sebedotazování je současné přijetí paradoxu i zřeknutí se falešného bezpečí, které přichází s přijatými znalostmi, které jsou ve skutečnosti jen věděním zástupným, tj. označovat a pojmenovávat věci, aniž bychom je nutně znali nějakým intimním způsobem. Je-li doménou vědění mluvit a znát, je výsadou moudrosti naslouchání a zvídavost.⁵ Přijaté znalosti jsou v podstatě světským věděním – data a informace postrádající kvalitu intimního vztahu s poznávajícím. Naopak dotazování je zkoumání a poznávání přímým způsobem. Když hledáme toho, kdo vystupuje na horu, nemůžeme ho najít; když pohlédneme hluboko do tohoto poutníka, objeví se celý vesmír. Kdo nebo co je tento poutník?
Velkým omylem nás moderních poutníků je odvracet se od tajemství nevědomí ve prospěch jistoty zrozené z obsahových znalostí – psaného nebo mluveného slova – a úsudků zrozených z přemítání. Baví nás získávat nové vědomosti a nazýváme to moudrostí; baví nás procházet se po nových zářivých uličkách světa a nazýváme to cestou; baví nás sbírat nové zkušenosti a nazýváme to životem. Byli bychom rádi, kdyby stezka byla jasně osvětlená a přímočará, ale tak tomu bohužel není, a pokud se k úžasu, který je plodem sebedotazování, otočíme zády, upřednostníme tak principy nebo doktríny, které se lze naučit nazpaměť a odříkávat je (místo jejich praktikování), zničujícím způsobem ztrácíme směr a chtě nechtě se znovu ocitáme na úpatí hory.
Německý básník Rilke kdysi oslavoval nalezení pravé cesty, která se ukázala být v rozporu se vším, co do té doby předpokládal: Ty temnoto, z níž jsem se narodil, miluji tě víc!
Co je to za temnotu, o které básník mluví?
Je to temnota duchovní moudrosti, nevýraznost intuice, která je zcela odlišná od hmatatelných obsahových znalostí. Je smutné, že většina z nás žije své životy, aniž by se kdy k této skryté schránce znalostí zrozené z intuice dostali. Tradice hovoří o bhavanamája džňáně⁶, poznání, která přichází kultivací kontemplace. Bhagaván to nazývá aparókša džňána, znalost přímé zkušenosti.
Čeho je ale přímá zkušenost prožitkem? Je to vnitřní vhled a přístup k dosud neznámým světům uvnitř Srdce.
Přímá zkušenost zní magicky, až zázračně, a my si představujeme, že toto mystické vědění je jaksi doménou a výsadou světců a mudrců. Bhagaván se nás však opakovaně snaží z tohoto omylu vyvést. Říká nám, že spojení s naší intuicí je velmi prosté a jednoduché. Říká nám, že intuitivní moudrost je přirozeným nadáním všech hledajících bez ohledu na jejich povolání nebo životní postavení. Jak tragické, že většina sádhaků prožije své duchovní volání jen na cestě zkoumání, která nikdy nepřekročí vnější znalost (šravana) nebo rozjímání (manana), a nikdy nedosáhne pokladnice vrozené moudrosti pocházející z intuice a hlubokého meditativního sjednocení (nididhjásana)⁷. Proto Bhagaván tak vytrvale doporučoval sebezkoumání a vyjadřoval zklamání, že oddaní měli ve zvyku poflakovat se v oblasti světského vědění, i když jejich oddanost byla opravdová.⁸
Ale je-li intuice běžně dostupná, v čem je potom háček?
Zádrhel spočívá v utišení mysli, cvičení trpělivosti a pozornosti, která je nutná k překonání celoživotního zvyku odevzdávat se nedobrovolnému sekvenčnímu myšlení (konceptuální proliferaci). Výzva spočívá ve schopnosti vytrvale se vracet ke kontemplativnímu sebezkoumání, znovu a znovu, tváří v tvář opakovanému neúspěchu.
Temnota, ve které si Rilke libuje, je Tichem, které vychvaluje Bhagaván, tj. vnitřním Tichem Srdce, které je dokonale pokojné. V tomto prostém stavu se vynořují nové světy a my objevujeme nové způsoby poznání daleko za hranicemi jakýchkoli znalostí knižních nebo vědomostí získaných přemýšlením, uvažováním a usuzováním. Vnitřní klid je klíčem ke sledování stezky vedoucí nahoru.
V příběhu z 8. století se Joshu ptá svého gurua Nansena: „Co je to Cesta?“ Nansen odpovídá: „Prosté, nezastřené vidění je Cesta,“ „Jak ji mám hledat?“ zeptal se žák. „Pokud se ji pokusíš hledat, vzdálíš se od ní.“ „Ale jak mohu poznat Cestu, když se ji nepokusím najít?“ trval na svém Joshu. Nansen řekl: „Cesta není věděním nebo nevěděním. Vědění je klam. Když dosáhneš skutečné, pravé Cesty, shledáš ji rozlehlou a neohraničenou jako prostor. Jak by mohlo být možné smýšlet o ní v rovině správného či chybného?“ ⁹
Dokonalá modlitba
Při opravdovém sebedotazování mysl nemůže přemýšlet; při sebedotazování nejsme. To, co si představujeme, že jsme my, jsou pouze myšlenky obsažené v naší mysli, zatímco ve skutečnosti jsme jakoby nádobou, obrovskou a beztvarou. Pouze při sebedotazování můžeme vstoupit do čirého prostoru za myšlenkou, do bodu (epistemologicky) před veškerou konceptualizací, do základu skutečné inteligence. Právě zde nacházíme skutečnou homeostázu. Bhagaván nám říká:
Přítomnost myšlenek znamená rozptýlení: Nepřítomnost myšlenek je meditací... Ovocem sebedotazování je uvědomění si, že Já je vším, co existuje, a že neexistuje nic jiného. Pro ty, kteří následují tuto metodu, není žádná další sádhana nutná.¹⁰
Při sebedotazování se stáváme čirou vnímavostí. Pokud je sebedotazování prováděno správně, není jen modlitbou, ale dokonalou modlitbou, modlitbou nejvyššího řádu, vstupním bodem do rezonančního pole, které sdílíme s Bhagavánem. Používáme zde slova „modlitba“, neboť sebedotazování prováděné pouze intelektuálně v podobě formálního učení je málo účinné. Právě v převedení do praxe se síla sebedotazování rozvíjí a odhaluje se jako čistá kontemplace.
V dokonalém světě bychom se na tuto stezku zcela soustředili, neboť v sebedotazování se kontemplace stává žitou realitou. Hlavní povinností hledajícího je naslouchat. Při kontemplativním naslouchání veškeré tření mezi lidmi mizí. Co je zdrojem tohoto tření v lidském společenství? Je to naše lnutí k narcistickým impulsům neklidné mysli. Když pronikneme do svého neklidu, když ho přemůžeme a zkrotíme jednoduchým aktem sebedotazování, pak bude vše v pořádku. Opravdové vědění k nám tak přichází šeptem, tiše a jemně, a vzestupná Ramanova stezka je objevena jako stezka poctivého, laskavého a vytrvalého zkoumání.
Pokračování příště...
¹ Horská stezka, leden 1964, str. 20.
² Korán
³ Rúmí
4 The Book of Serenity, svazek 20
5 Oliver Wendell Holmes
6 viz. např. Šrí Tatraloka, v 13.
7 viz. Hovory §294 kde Bhagavan říká, Meditace na formu nebo konkrétní objekty je nazývána dhjána, zatímco sebezkoumání je vičára nebo nididhjásana.
8 Připomínáme zde konverzaci v Hovorech, kdy byl Bhagaván tázán na míru pokroku v duchovním životě, načež odvětil: Absence myšlenek v mysli je mírou pokroku v duchovním životě. (Hovory §618).
9 The Mumonkan, svazek 19. Verš v této pasáži je krásný a zní: Jarní květy , podzimní měsíc, letní vánek, a zimní sníh;
Není-li Tvá mysl přeplněna zbytečnými věcmi, nebude pro Tebe žádné období příliš náročné.
10 viz. Hovory §68, Slovo úvodem
Článek pro vás přeložily naše lektorky MM a VL.
...
Přečtěte si také:
Objevování cesty vzhůru, část 2
