Neuroanatomie analytické mysli - 1. část
Páka a opora
Neuroanatomie analytické mysli – 1. část
Text publikujeme s laskavým svolením presidenta Ramanášramu pana Anand Ramanany.
Lockdown způsobený COVIDem, nám dává možnost vést dialog o Bhagavánovi novými a smysluplnými způsoby. Po většinu lockdownu byli stoupenci ve spojení a navzájem se podporovali v připomínání si toho, co je v našem životě nejdůležitější. Nedávno vyjádřila v rámci debaty jedna z nich obavu, že se naše chápání Bhagavána stává příliš uvolněné, že podle jejích slov „institucionalizujeme Bhagavána“. Byla to neobvyklá volba slov, ale její znepokojení jsem sdílel a uvědomil jsem si, že jsem si u sebe všiml v posledních letech stejného sklonu, konkrétně svého zvyku zjednodušovat Bhagavánovo učení při rozhovorech s ostatními na krátké jednoduché fráze. Kdykoli to udělám, vždy cítím slabý nádech lítosti, jako bych Bhagavána zradil. Poslední dobou, v čase pandemie, kdy panuje tolik nejistoty, je pochopitelné, že bychom chtěli Bhagavána více zpřístupnit. Potřebujeme způsob, jak předávat Bhagavána a jak zachytit ducha jeho učení jednoduchým jazykem. Ale nebudeme tak nechtěně Bhagavána zaškatulkovávat?
Historie ukazuje, že se náboženské tradice zaměřené na osvícenou bytost často stávají obětí nějaké formy rutinizace či škatulkování, zjednodušujíce původní vhled tak, aby byl přístupný širší veřejnosti.
V digitální době, by mohl být tento trend přirozenou reakcí na zaneprázdněnost našich životů, nemluvě o zhoršujícím vlivu úzkosti, která koluje ve společnosti od začátku pandemie. S ohledem k rostoucím požadavkům na náš čas a energii, by nám mohla být snaha o co největší možné zredukování komplexnosti prominuta. V současném světě se může zdát, že už nemáme déle čas na proměnu, ke které nás Bhagaván směřoval. Abychom si čas udělali, museli bychom se mnohého vzdát, a v tom vězí naše dilema.
Můžeme si připomenout situaci těsně před oslavami Bhagavánova Zlatého jubilea v roce 1946, kdy Bhagaván poprvé zahlédl nový pandal (přístřešek). Řekl přívrženci: „Prostý rozmar, trvají na tom, aby mi to postavili, když vše, co potřebuji, je stín stromu, pod kterým bych mohl sedět.“ ¹
Obří Golden Jubilee pandal byl určen k uctění Bhagavána při zvláštní příležitosti. Je zcela přirozené, že měli oddaní potřebu jej připravit. Odkud ale, z pohledu Bhagavána, tato potřeba něco přidávat pochází? Čtenář si možná vzpomene, jak na něj oddaní tlačili ohledně jeho přání pro nadcházející oslavy. Bhagaván se rozzlobil a řekl něco jako: „Pokud opravdu chcete vědět, co si přeji, tak to, abyste všichni tiše seděli a procvičovali se v pohledu do nitra pro poznání Já. Takto bych byl rád, abyste oslavovali. Ale to nebudete dělat, že ano, tak proč se mě ptáte?“
Potřeba zabalovat Bhagavána do úhledných šikovných frází se podobá snaze o uctívání z bezpečné vzdálenosti. Odděluje nás to od pocitu zranitelnosti, který můžeme cítit tváří v tvář tomu, co Bhagaván navrhuje. To je opět pochopitelné, protože mluvil o zboření celé budovy, zatímco my se ji nevědomky snažíme zachovat. Jistě, chtěli bychom překonat malé já, ale pouze pokud se nebudeme muset vzdát života, který jsme poznali, nebo pokud nebudeme muset udělat zásadní změny.
Dilema, v němž se nacházíme sedmdesát let po Bhagavánově mahánirváně, nám připomíná řeckého matematika z 2. století před naším letopočtem, Archiméda, který kdysi řekl: „Dejte mi dostatečně dlouhou páku a oporu, na kterou ji umístím, a já pohnu Zemí.“ Problém v tomto prohlášení je, samozřejmě, v místě pro oporu. Archimédes by potřeboval druhou Zemi, ze které by mohl tuto akci provést. Není třeba dodávat, že Zemí stejně vlastně nemusíme hýbat, protože, jak nám říkají astronomové, se již pohybuje po optimální dráze, po oběžné dráze kolem Slunce - asi 30 km za sekundu. Toto ale není to podstatné. Archimédův výrok nastoluje problém hlubší, odpovídající potřebě Bhagavána kategorizovat. Výrok Archiméda je taškařicí, jako bychom chtěli sami sebe vyzdvihnout vzhůru za vlastní límec od kabátu. Nemůže takovýmto způsobem pohnout Zemí, protože jeho nohy jsou se Zemí pevně spojené a neexistuje jiná Země, z níž by svou páku mohl použít.
Analyzování zahrnuje podobný rozpor: vnější přístup, z něhož můžeme manipulovat Bhagavánovým učením, udělat z něj něco uchopitelného a osvojitelného, má kořeny v rozluštění právě této potřeby, konkrétně potřeby ovládnutí, obsáhnutí nebo osvojení si Bhagavána nebo Já. Bhagavánovo učení nejenže takovým krokům odolává, je dokonce příčinou vymizení (egoického) přístupu jednou provždy. Analytické myšlení je pro nás slabým nástrojem a obelháváme sami sebe, když si myslíme, že vylepšené, zduchovněné ego-já je správnou cestou. Dříve jsme měli ego, které říkalo „já“; nyní máme ego, které říká „já vím“. Avšak poznání, k němuž se nás Bhagaván snaží dovést, je naopak poznáním, kdy „já“ je zcela odstraněno. Zjevně je velký rozdíl mezi stavy být tím kdo ví a být osvobozen od toho kdo ví. Jak hezké by bylo sytit se do plnosti, základní sen ega, osvobodit se, aniž bychom se museli čehokoli vzdát. Není to tak odlišné od Archiméda, který chce pohybovat Zemí, stoje na ní.
Džňánin ví, že analytické metody nemohou pomoci právě proto, že to, co je třeba opustit ze všeho nejvíce je současně tím, čeho se stále houževnatě držíme. Je to jako snaha osvobodit se od utrpení a přitom stále lpět na jeho příčinách. Bhagaván ví, že mysl nás tam nemůže vzít. Lpíme na metodách, protože nám vyhovují jejich jistoty.
Uchopení a intuice
Moderní neurologie nabízí určitou pomoc pro objasnění nejasností v těchto dvou typech poznávání - v potřebě systematického, analytického přístupu a duchovní touze po džňáně.
Denotativní myšlení je často přisuzováno levé hemisféře, libuje si v detailu a představuje si, že jeho schopnost pojmenovávat věci vede k vyššímu poznání. Držíme se logiky, protože ji můžeme vzít do vlastních rukou, protože pojmy jsou uchopitelné a ovladatelné. Neuroanatomisté poukázali na to, že schopnost manipulovat s objekty rukama (tzv. manipulospatiální funkce) mohla mít význam pro rozvoj řeči. Schopnost manipulovat s objekty rukama vyžaduje nervové mechanismy podobné těm, které jsou potřebné pro referenční jazyk.² Jinými slovy, uchopení, jak ve smyslu fyzického předmětu, tak jako myšlenkový akt, vzniká ve stejné oblasti mozku a má se za to, že se tyto funkce (oba typy úchopu) musely v průběhu evolučního času vyvinout společně. Není to náhoda, tvrdí neuroanatomisté, že slovo ‚uchopení 'v různých indoevropských jazycích znamená „zmocnit se“ nebo „něco vlastnit“. Navíc argumentují tím, že samotná pravidla jazyka mohou pocházet z gest.³ V českém jazyce můžeme tuto propojenost vidět u slov „uchopit“ (předmět rukou) a „pochopit“ (ve smyslu kognitivního porozumění), která mají shodný slovesný kořen.
Jak to souvisí s naší diskuzí? Bhagaván se nás snaží přivést k odlišnému druhu poznání. Jestliže je logické myšlení postupné, tj. pojmové poznání se soustředí ve strategické mysli levé části mozku, potom džňána nebo moudrost je znalostí duchovní, tj. intuice a vnímavost, komplexní povědomí jsou pak soustředěné vpravo. Samozřejmě je potřeba obou a rozdíl mezi oběma hemisférami je ve skutečnosti spíše funkční než prostorový⁴. My si ale často tyto dvě pleteme a myslíme si, že poznání znamená uchopení v rovině pojmů, zatímco Bhagavánovo vědění znamená intuitivní vnímání za slovy a pojmy. Pokud mnozí oddaní odolávají Bhagavánovým metodám sebepozorování nebo sebeodevzdání, může být toto příčinou: praktikování těchto metod vyžaduje, abychom se vzdali uchopitelného aspektu analytické mysli.
Jak lépe porozumět tomuto kontrastu? Jeden neurolog zmínil příklad matky-ptáka, která přilétne na strom a začne klovat do kůry, aby získala červa. Denotativní povědomí levé hemisféry ptáka (soustředěná pozornost) se aktivuje při přemýšlení o tom, jak se k červu dostat. Současně panoramatické vědomí (otevřená pozornost) pravé hemisféry zkoumá okolí a pasivně naslouchá potenciálním hrozbám nebo výkřikům jejích kuřat. Obě hemisféry jsou aktivní, ale zatímco komplexní vědomí pravé části mozku si je vědomo celého svého okolí, včetně klování na kůru, strategická mysl nalézá uplatnění pouze při samotné práci a nemá žádné skutečné znalosti o objektivním vědomí pravého mozku.⁵ Právě toto zaměření na detail charakterizuje strategické povědomí levé části mozku. Je vizuální, přehledné a jasné, zatímco panoramatické povědomí pravého mozku je jemné a neurčité.
Napříč staletími se duchovní tradice snaží tříbit intuitivní vědomí pravé hemisféry, což je jedním z cílů náboženského života. Pokud, jak již bylo řečeno, nás věda učí věci členit, abychom mohli pochopit, jak fungují (denotativní vědomí), pak náboženství nás učí, jak dát věci dohromady, abychom pochopili co znamenají ⁶ (konotativní vědomí). Digitální revoluce tyto dva póly výrazně oddálila, a 21. století tak směřuje k nahrazení neurčitosti víry (náboženství) jistotou dat (věda). Upřednostnili jsme strategické schopnosti na úkor citu pro posvátné, což se zrodilo z preferování toho jak žijeme před tím proč žijeme.⁷ Denotativní vědomí je lineární, sekvenční, analytické, abstraktní, explicitní a známé, ale je také statické, izolované a kontextově nepropojené. Naproti tomu konotativní vědomí, i když není nikdy zcela uchopitelné, je propojené⁸, implicitní, zosobněné, intuitivní a široce založené; ví kde má ve složitém světě živá bytost své místo a dává smysl významu tohoto světa. A opět - obě jsou potřebné.
Neurovědec popisuje tyto dva režimy takto:
Znalosti zprostředkované levou hemisférou jsou znalosti v uzavřeném systému. Má to výhodu dokonalosti, ale taková dokonalost je v konečném důsledku vykoupena cenou vlastního odkazu. Může zprostředkovat znalosti pouze ve smyslu mechanického přeskupení jiných věcí, které jsou již známy. Ve skutečnosti nemůže nikdy „prorazit“, k nějaké nové vědomosti, protože její poznání je pouze jejím vlastním vyjádřením. Tam, kde je věc sama o sobě pravou hemisférou „zpřítomněna“, je levou hemisférou pouze „zobrazena“. Kde si je pravá hemisféra vědoma Jiného, levá hemisféra si je vědoma pouze sama sebe.⁹
Tento kontrast nám pomáhá vypozorovat odlišnost mezi Já a egem, konkrétně mezi komplexním všezahrnujícím vědomím a reprezentativní myslí, která pojmenovává a identifikuje objekty. Vidíme zde, proč nás Bhagaván vyzývá, abychom zkoumali ego-já, protože strategická mysl nemůže ze své podstaty, neurologicky nebo neuroanatomicky, znát své prostředí, okolí a nemůže vědět, že neví; přirozeně předpokládá, že úkol je jediným, co existuje. Jinými slovy pro stromy nevidí les.
Poznání sebe sama naopak vzniká v konotativním vědomí pravé hemisféry. Pátrání odhaluje iluzi analytika, který si představuje sebe jako pána, mistra. Ale po pravdě řečeno, je pánem pouze toho, co je mimo něj, tj. předmětů, forem, myšlenek, nálepek, konceptů, systémů atd. Síla vičáry spočívá v odhalení tohoto fantomu prostřednictvím zkoumání, jmenovitě vnesením světla všeobjímajícího vědomí do této iluze. Čtenář si může vzpomenout na časté scény v sále při udělování daršanů, kdy se oddaní ptávali Bhagavána na význam nějakého filozofického problému a Bhagaván odpovídal: „Nejprve zjistěte, kdo jste, a pak si položte tuto otázku.“ Jinými slovy, spíše než pokoušet se řešit problém strategickou myslí levé hemisféry, pěstujte všeobjímající vědomí té pravé. I když si byl Bhagaván dobře vědom toho, že přidávání čehokoli nevede k sebepoznání, cítil, že nám je něco odebíráno, konkrétně impuls k systémovému myšlení. Stejně jako Zemí nemůže být pohnuto pomocí páky, ani Já nemůže být poznáno pojmovou myslí. Já se nehodlá zanalyzovat, protože není předmětem. Vskutku, ať už si Já představujeme jakkoli, není to to pravé. Mysl, která se snaží vidět Já, je sama v sobě obsažena. Když byl Bhagaván dotazován na svědka, předložil tuto zajímavou odpověď:
„Svědek“ je použitelný, když je třeba vidět nějaký předmět. Pak je to dualita. Pravda leží za oběma. Subjekt, objekt a vnímání [...] se objevují a mizí, zatímco pravda je věčná.“ ¹⁰
Zde je potřebná pokora před bytím. Stejně jako Archimédova páka mají i systémy tendenci ztrácet ze zřetele oporu. Podstatou každého systému je onen poznávající, základ, v němž spočívá veškeré poznání. Není to tak, že by byl Bhagavánův „systém“ nepoznatelný, ale spíše, že systémem vůbec není, a zjevně i systematizaci skutečně odolává, svou podstatou je mimo systémy. Stručně řečeno, slova nás vězní v oddělenosti, kterou může překonat pouze čisté vědomí.
Čtenáři si možná pamatují příhodu o Muruganarovi, který následoval Bhagavánovu mahánirvánu, kdy k němu přistoupil jeden z oddaných a požádal ho, aby řekl něco o Bhagavánovi. Muruganar si vzal žádost k srdci a pomalu se chystal něco o Bhagavánovi říci. Začínal velmi opatrně: „Bhagaván ... “ ale došla mu slova. Udělal pauzu a zdvojnásobil své úsilí, a začal podruhé, „Bhagaván…, Bhagaván…“ a pak znovu ztichl. V boji o formulování jediné souvislé věty o svém mistru, se mu oči začaly plnit slzami. Nakonec to prostě vzdal. Koneckonců, jaká slova by mohla zachytit nesmírnost a tajemství Bhagavána, tajemství Já?
Když si tuto scénu vybavíme, lamentujeme nad ztrátou prostších časů, kdy oddanost Bhagavánovi byla opravdovou oddaností. Naříkáme nad obrovským náporem nových okolností, nejen pandemií COVID a s ní souvisejícími obavami, ale i digitalizací a kolonizací našeho životního prostředí v posledních desetiletích, která, i když nabízí nesčetné výhody, možná současně maří naši schopnost kultivovat intuitivní moudrost potřebnou pro cestu, kterou pro nás Bhagaván stanovil.
Jestliže studie ukazují, že intenzivní používání přístrojů v 21. století způsobuje nadměrnou stimulaci strategické mysli a snížení funkcí pravé hemisféry a altruistické studie jsou v posledních letech zdrcující, pak proto, že altruismus, empatie a soucit patří k atrofované pravé hemisféře, a my se tak cítíme zahlceni a šokováni. Ptáme se sami sebe: „Nebyla už předdigitální samsára dostatečnou výzvou?“
Výhled však nemusí být tak bezútěšný. I po uplynutí jedné generace bychom měli mít přístup k Bhagavánu, k Já, není-liž pravda?
Naším trumfem je Bhagaván sám, a jeho učení, které nám právě v této potřebné době poskytuje ukazatele, které, budou-li následovány, nás mohou vyvést z jakýchkoliv nesnází.
Jakou formu by takové ukazatele mohly mít, bude předmětem příští části.
Článek pro vás přeložily naše lektorky MM a VL.
Pokračování Neuroanatomie analytické mysli - 2. část
Originální článek naleznete v únorovém newsletteru ZDE
_________________________________________________________________
Odkazy:
1 The Mountain Path, January 1980, p. 17.
2 The Master and his Emissary, Iain McGilchrist, p. 348.
3 Ibid., p. 348.
4 Experts tell us that the two hemispheres in a healthy brain are lateralized (i.e. in communication) and that the neural correlates of brain and body functions are distributed throughout the brain, thus strict topographical mapping in terms of two hemispheres is oversimplified. The language of left and right hemispheres is perhaps still useful in distinguishing these two contrasting modes from an explanatory point of view.
5 Ibid., p. 74.; also, from a talk by Iain McGilchrist at Oxford University, 10 February 2011.
6 Chief Rabbi Jonathan Sacks, Oxford University, 12 Feb 2012.
7 Indeed altruism studies show device use activates left hemisphere, denotative consciousness and diminishes altruistic sensibilities which draw largely from the right.
8 The Master and his Emissary, Iain McGilchrist, p. 547.
9 Ibid., p. 548.
10 Talks §466, §376 and §146.
_________________________
Přečtěte si také:
